Pro začátek našeho představování si reality musíme začít zkoumat naším nejlepším nástrojem jaký k poznávání máme. Ne, opravdu se nemusíte lekat, není to žádný elektronový mikroskop ani sonograf, je to náš vlastní mozek. Mozek je tak geniální nástroj poznávání, že jako další nástroje nepotřebujeme nic, snad kromě značné dávky představivosti. Pro to, aby někdo přišel na nějaký nový objev. musí se na realitu začít dívat pod jiným úhlem. Většinou musí hodit za hlavu veškeré poznatky jeho soudobé vědy a vybudovat si nový myšlenkový svět, který se bude chovat podle jeho představ a zároveň bude popisovat v určitém směru skutečný svět a jeho ostatní aspekty bude zanedbávat.
pokus 1:
První, například "bílá" kulečníková koule je dostatečně hmotná a vytvoří v plátnu již objasněný průhyb, zatímco druhá, řekněme skleněná kulička mnohem menší, méně hmotnější, vytvoří malý téměř neznatelný průhyb plátna. Výsledek je jasný. Malá skleněnka, pokud byly obě koule v klidu, se rozjede po trychtýři a za malou chvíli je u velké a hmotné koule.
Toto
byl jasný příklad statického chování gravitace. Počáteční stav byl, že
obě koule byly v klidu položeny na plátno a výsledek je spojení obou hmotných
subjektů.
Pokud cvrnkneme do naší malé kuličky více než je zdrávo, kulička projede částí trychtýře, změní směr a opět stejnou rychlostí jakou vjela do gravitačního trychtýře tento trychtýř opustí. Opět analogie je využívání velkých planet jako gravitačních urychlovačů. Zcela běžně se to provádí se sondami pro výzkum dalekých oblastí vesmíru, jako velká "bílá" koule byl použit Jupiter.
v této části neberu na potaz kvantovou teorii. (pro jednoduchost vysvětlení)
Pokud se nějaký dotěra dotkne vypnutého plátna, můžeme pozorovat že po něm přebíhají vlny. Budou to úplně stejné vlny jako v rybníce, takže se snaží stejnou rychlostí šířit od místa kde je onen dotěra způsobil. Pokud budeme napínat plátno více, vlny se budou šířit rychleji, naopak pokud jej povolíme, vlny se budou šířit pomaleji. To je logické, a nakonec všichni známe ladění kytary. Pokud chceme vyšší tón {=vyšší frekvence = větší rychlost šíření}, musíme přitáhnout, neboli více napnout strunu. Prostor kolem nás je tak perfektně vyšponovaný, že rychlost šíření vln je 300 000 Kilometrů za sekundu a zcela určitě ho s jakoukoli strunou netrumfnete, neboť byste porušili teorii relativity, kterou vysvětlíme později {i když nic není vyloučené a jisté}.
Nahraďme pro jednodušší představu naše plátno napnutou gumovou blánou. Je velice podobna té, kterou se nafukují pouťové balónky. Tuto blánu napneme na co největší plochu aby co nejvíce demonstrovala vlastnosti prostoru. Jakákoli hmotná kulička způsobí zakřivení této blány tak jako u předchozích případů u kulečníkového plátna.Teď přejděme k pokusu. V nějakém místě dost daleko od prohnutí dloubneme do blány. Co se stane. Začnou se šířit kruhové vlny, které mají střed v místě našeho cvrnknutí.
Předpokládám, že elektromagnetické vlnění je vlastně gravitační vlna s velice malými rozměry (do jednotek KM) , pojmuto k měřítku velikosti hvězd a planet. Tento předpoklad mi vyšel jako výsledek dlouhých diskusí.
Jakmile dojdou vlny k trychtýři, uprostřed kterého je hmotná kulička, začne se dít ještě něco jiného. Víme, že uvnitř trychtýře je prostor více vypjat než jinde, takže rychlost šíření vln se musí zvětšovat.
platí tedy pravidlo, že v blízkosti mohutných gravitačních těles je větší rychlost elektromagnetických vln (světla).
Pokud bude trychtýř řádově větší než velikost délky vlny pak se bude tato vlna pro pozorovatele za trychtýřem jakoby ohýbat. Můžeme tedy nazvat velice hmotný bod jakousi velkou gravitační čočkou.
Jsou známy úvahy o rozpadání černých děr, ty však zde nechci popisovat, protože pro mě vnitřně nejsou jaksi přesvědčivé (viz. vypařování černých děr atd. )
Tento nápad je dobrý pro představivost procesů, já však mám proti tomuto vidění světa několik podnětů:
pokud by černá díry rotovaly kolem sebe, produkovaly by sice vlny ohromných
rozměrů, ale planety a hvězdy by byly zdrojem sekundárního vlnění a proto
by se zřejmě účinek vln částečně vyrušil. Jde vpodstatě o tentýž jev jako
když jedeme v autě a svítíme v mlze před sebe. Drobné kapičky jsou dalšími
zdroji a účinek reflektorů podstatně zeslabují. Pro vlny menších rozměrů
než planetárních se tento princip příliš neuplatní a proto třeba radiové
vlny nebo světlo k nám dojdou k pozorování vcelku dobře.
druhá připomínka k modelu je ta, že pokud věříme v princip zachování energie,
a já bych se pro tento princip určitě přimluvil, musí se velká energie
gravitačních vln někde v tomto modelu vzít. Samozřejmě o ni musí být ochuzeny
obě černé díry, které se takto vlastně brzdí v rotaci a výsledek je takový,
že stav popisovaný jako rotující singularity není udržitelný a sám zanikne.
Došel jsem k závěru, že hybnost u hmotných těles a vůbec to, co vnímáme jako typickou vlastnost hmoty mít jakousi setrvačnost pohybu, je zapřičiněna určitou setrvačností toho prohnutí v prostoru a ne setrvačností hmoty samotné.
Ta energie co nutí hmotnou kuličku aby pokračovala v pohybu není v ní, ale v prohnutí prostoru, které se začalo pohybovat a tím nutí kuličku aby se udřelo ve svém středu prohnutí.
Představme si expandující prostor jako nafukující se balonek. Hmotné body se brání, chtéjí zůstat v klidu, ale expandující prostor je posunuje a prohýbá se pod nimi.