nadpis3.GIF (8479 bytes) 

gravitace:
entropie:
evoluce:
hmota:
vlnění:
elektřina
autor:
FRANK.CZ
balené vydání:

gravitace:

prohnutý prostor (představa v 2D pro jednoduchost)Jistě si už každý z vás někdy položil otázku, proč se každý předmět snaží dopadnout na zem, proč se dvě hmotná tělesa vzájemně přitahují. V následující kapitole se budeme snažit přijít na podstatu tohoto přírodního jevu, který zdaleka není až tak jasný jak by se na první pohled mohlo zdát. Zanecháme veškeré pravé vědecké formulace pomocí důkazů a matematiky, jež aplikovaná v současné fyzice dělá více škody než užitku.

Reálný svět musíme začít zkoumat naším nejlepším nástrojem jaký k poznávání máme. Ne, opravdu se nemusíte lekat, není to žádný elektronový mikroskop ani sonograf, je to náš vlastní mozek. Mozek je tak geniální nástroj poznávání, že jako další nástroje nepotřebujeme nic, snad kromě značné dávky představivosti. Pro to aby někdo přišel na nějaký nový objev, musí se na realitu začít dívat pod jiným úhlem. Většinou musí hodit za hlavu veškeré poznatky jeho soudobé vědy a vybudovat si nový myšlenkový svět, který se bude chovat podle jeho představ a zároveň bude popisovat v určitém směru skutečný svět a jeho ostatní aspekty bude zanedbávat.

A teď už přikročíme k vlastnímu problému gravitace. Jistě nejeden z vás už hrál kulečník. Pro náš myšlenkový model budeme něco takového jako kulečník potřebovat, protože kulečníkové plátno na jistou úroveň vypnuté nám bude představovat náš obyčejný prostor. Tato představa zjednodušuje náš pohled, protože náš prostor v kterém existujeme je třírozměrný, ale plátno kulečníku jen dvourozměrné, což je pro naši představu veliká výhoda, jak za chvíli poznáme. Jak téměř všichni víme, pod každým správným kulečníkovým plátnem se nachází mramorová deska. Tato deska je pro náš model rušící a proto ji odstraníme. V klidu, pokud je plátno prázdné, a do jisté míry vypnuté , se nic neděje. Pokud ovšem na plátno položíme kulečníkovou kouli, plátno se, podle toho jak je koule těžká, prohne a vytvoří nám tak prohnutí ve tvaru trychtýře. Plátno, představující nám prostor, je deformováno a kulečníková koule je uprostřed tohoto trychtýře.

 

V našem opravdovém světě se prohýbá náš tak dobře známý trojrozměrný prostor do čtvrtého rozměru, což si nedovedeme představit, pokud neubereme jeden rozměr, například tak jako jsme to udělali v případě kulečníkového plátna.Pro pochopení působení dvou hmotných předmětů si dovolím čtenáři předložit malou lest usnadňující pochopení tohoto jevu.

zvětšení obrázku

pokus 1:

První, například "bílá" kulečníková koule je dostatečně těžká a vytvoří v plátnu již objasněný průhyb, zatímco druhá, řekněme skleněná kulička mnohem menší, méně hmotnější, vytvoří malý téměř neznatelný průhyb plátna. Výsledek je jasný. Malá skleněnka, pokud byly obě koule v klidu, se rozjede po trychtýři a za malou chvíli je u velké a hmotné koule. zvětšení obrázkuToto byl jasný příklad statického chování gravitace. Počáteční stav byl takový, že obě koule byly v klidu položeny na plátno a výsledek je spojení obou hmotných subjektů.

 

dvě stejně hmotné koule:

zvětšení obrázku

Shrnutí příkladů v řezu prohnutí prostoru:

gravitace4.gif (2821 bytes)

pokus 2:

Představme si stále stejnou situaci s plátnem a koulemi, pouze s tím rozdílem, že místo klidu obou koulí bude ta menší v pohybu. Pokud vhodně cvrnkneme do malé kuličky, nastane zajímavý jev. Velká koule tvoří trychtýřovitý průhyb, po kterém začne malá kulička opisovat buď kružnice anebo elipsy. Analogie s naším světem vidíme zcela jasně v pohybu planet a jiných méně hmotných těles kolem slunce, které nám v našem jednoduchém modelu představuje velkou "bílou" kouli.

Pokud cvrnkneme do naší malé kuličky více než je zdrávo, kulička projede částí trychtýře, změní směr a opět stejnou rychlostí jakou vjela do gravitačního trychtýře tento trychtýř opustí. Opět analogie je využívání velkých planet jako gravitačních urychlovačů. Zcela běžně se to provádí se sondami pro výzkum dalekých oblastí vesmíru, jako velká "bílá" koule byl použit Jupiter.

ohyb světla gravitačním polem:

Chci upozornit, že před tímto článkem musíte opravdu zahodit své znalosti ze základních středních i vysokých škol nejlépe 999.99 km za hlavu. v této části neberu na potaz kvantovou teorii. (pro jednoduchost vysvětlení)  Váš browser nepodporuje Java skripty 

Pokud se nějaký dotěra dotkne vypnutého plátna, můžeme pozorovat že po něm přebíhají vlny. Budou to úplně stejné vlny jako v rybníce, takže se snaží stejnou rychlostí šířit od místa kde je onen dotěra způsobil. Pokud budeme napínat plátno více, vlny se budou šířit rychleji, naopak pokud jej povolíme, vlny se budou šířit pomaleji. To je logické, a nakonec všichni známe ladění kytary. Pokud chceme vyšší tón {=vyšší frekvence = větší rychlost šíření}, musíme přitáhnout, neboli více napnout strunu. Prostor kolem nás je tak perfektně vyšponovaný, že rychlost šíření vln je zhruba 300 000 Kilometrů za sekundu a zcela určitě ho s jakoukoli strunou netrumfnete, neboť byste porušili teorii relativity, kterou vysvětlíme později {i když nic není vyloučené a jisté}.

Nahraďme pro jednodušší představu naše plátno napnutou gumovou blánou. Je velice podobna té, kterou se nafukují pouťové balónky. Tuto blánu napneme na co největší plochu aby co nejvíce demonstrovala vlastnosti prostoru. Jakákoli hmotná kulička způsobí zakřivení této blány tak jako u předchozích případů u kulečníkového plátna.Teď přejděme k pokusu. V nějakém místě dost daleko od prohnutí dloubneme do blány. Co se stane. Začnou se šířit kruhové vlny, které mají střed v místě našeho cvrnknutí.

Předpokládám, že elektromagnetické vlnění je vlastně gravitační vlna s velice malými rozměry (do jednotek KM) , pojmuto k měřítku velikosti hvězd a planet. O tomto předpokladu jsem dlouho diskutoval.

Jakmile dojdou vlny k trychtýři, uprostřed kterého je hmotná kulička, začne se dít ještě něco jiného. Víme, že uvnitř trychtýře je prostor více vypjat než jinde, takže rychlost šíření vln se musí zvětšovat.

platí tedy pravidlo, že v blízkosti mohutných gravitačních těles je větší rychlost elektromagnetických vln (světla).

Pokud bude trychtýř řádově větší než velikost délky vlny pak se bude tato vlna pro pozorovatele za trychtýřem jakoby ohýbat. Můžeme tedy nazvat velice hmotný bod jakousi velkou gravitační čočkou.

černá díra:

Pokud je nějaká hvězda natolik hmotná, že prohne prostor (blánu) za určitou hranici, blána je už tak vyšponovaná že nepřenese nic ze záření ze svého středu do venkovního "mírně napnutého" prostoru. Samožřejmě tato díra polyká vše co je v okolí jejího trychtýře ať už je to hmota, nebo elektromagnetické vlnění a tím se zvětšuje.

Jsou známy úvahy o rozpadání černých děr, ty však zde nechci popisovat, protože pro mě vnitřně nejsou jaksi přesvědčivé (viz. vypařování černých děr atd. )

rotující černé díry:

Albert Einstein chtěl ve své teorii relativity nějaký zdroj vlnění obrovských (planetárních) rozměrů. Vymyslel proto dvě černé díry, které rotují kolem sebe. Pokud rotují dostatečně rychle a dostatečně blízko sebe jsou zdrojem gravitačních vln. (podle mě vln principiálně shodných s elektromagnetickými vlami, jenom trošičku větších)

Tento nápad je dobrý pro představivost procesů, já však mám proti tomuto vidění světa několik podnětů:

blebul2a.gif (318 bytes) pokud by černá díry rotovaly kolem sebe, produkovaly by sice vlny ohromných rozměrů, ale planety a hvězdy by byly zdrojem sekundárního vlnění a proto by se zřejmě účinek vln částečně vyrušil. Jde vpodstatě o tentýž jev jako když jedeme v autě a svítíme v mlze před sebe. Drobné kapičky jsou dalšími zdroji a účinek reflektorů podstatně zeslabují. Pro vlny menších rozměrů než planetárních se tento princip příliš neuplatní a proto třeba radiové vlny nebo světlo k nám dojdou k pozorování vcelku dobře.

blebul2a.gif (318 bytes) druhá připomínka k modelu je ta, že pokud věříme v princip zachování energie, a já bych se pro tento princip určitě přimluvil, musí se velká energie gravitačních vln někde v tomto modelu vzít. Samozřejmě o ni musí být ochuzeny obě černé díry, které se takto vlastně brzdí v rotaci a výsledek je takový, že stav popisovaný jako rotující singularity není udržitelný a sám zanikne.

příčina a následek hybnosti:

Co je to hybnost, je to setrvačnost hmotného tělesa, které musíme určitou energíí přinutit k pohybu  která je potom uložená v pohybu tohoto tělesa.

Došel jsem k závěru, že hybnost u hmotných těles  a vůbec to, co vnímáme jako typickou vlastnost hmoty mít jakousi setrvačnost pohybu, je zapřičiněna určitou setrvačností toho prohnutí v prostoru a ne setrvačností hmoty samotné.

Ta energie co nutí hmotnou kuličku aby pokračovala v pohybu není v ní, ale v prohnutí prostoru, které se začalo pohybovat a tím nutí kuličku aby se udřelo ve svém středu prohnutí.

možný vznik gravitace:

Neboli vznik prohnutí, proč se pod hmotou prostor prohýbá ?
Myslím že je to způsobeno tím že se prostor rozpíná a rozpíná se s určitým zrychlením.(toto zrychlení může být i záporné).

Představme si expandující prostor jako nafukující se balonek. Hmotné body se brání, chtéjí zůstat v klidu, ale expandující prostor je posunuje a prohýbá se pod nimi.  

Počet přístupů:

 

 

 

Počet přístupů na stránku zjišťují Píchačky, za což jim děkuji